Posteggiatura (pokládání) je nejstarší z technik a provádí se výhradně ručně, bez pomoci jakékoli formy nebo sloupku.       Je také nejobtížnější a spoléhá se výhradně na dovednosti a zkušenosti řemeslníka. Před zahájením se vytvoří kresba,       která reprodukuje tvar vázy a její rozměry, s přihlédnutím k tomu, že materiál se při schnutí smršťuje o 8 % až 10 %.             Proces začíná podkladovou plochou z terakoty nebo dřeva, na které se pomocí „mozza“ (malé kuličky z hlíny) vytvoří
   „fondatura“ (základna) předmětu. Ta se ručně zploští do kruhového tvaru a po stranách se mírně zvedne, aby se dal             správně připevnit „knot“. Před použitím musí být hlína rozprostřena na povrchu a vytvarována do podlouhlého
   bloku (nebo „baco“), známého jako „knot“.

U keramiky ve tvaru mušle se výrobek vytváří pomocí formy, kdysi vyrobené
z terakoty, nyní většinou ze sádry, která se popráší terakotovým práškem, aby se na ni nepřilepila hlína použitá k výrobě vázy. Hlína se lisuje zvenku stejnou metodou jako u předchozí techniky, tedy „umístěním“ knotu kolem formy. Forma zůstává nehybná, zatímco osoba se pohybuje, otáčí se a přitlačuje hlínu na formu. Jakmile je tato fáze dokončena, váza se okamžitě obrátí dnem vzhůru na podkladovou plochu a forma se vyjme.

Odlévání neboli formování se hojně používalo v nedávné době, mezi koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století. Využívají se modulární terakotové nebo častěji sádrové formy, do kterých se hlína ručně vtlačuje, aby se v negativu reprodukoval tvar díla. Jakmile hlína částečně zaschne, stěny vnější formy, obvykle s girlandami nebo různými druhy dekorací, se odstraní, takže váza je již definována ve všech svých dekoracích a tvarech. V tomto okamžiku se výrobek vyhladí a dokončí ve všech svých detailech.